Napiš mě zevnitř: model odmítne přímý pokyn hráčky
Jak číst tuhle ukázku
Tohle je výměna ze skutečné konverzace, zkrácená a zbavená reálií. Postavu hráčky tu jmenuju Vera, druhá postava zůstává bez jména. Vypustila jsem popis scény, o kterou šlo, protože pro tenhle nález nemá význam. Nezměnila jsem pořadí tahů, argumenty modelu ani to, co nakonec udělal.
Situace. Právě proběhla těžká scéna, ve které se hráččina postava zranila a ostatní se o ni starali. Hráčka scénu přijala jako platnou, ale odmítla ji jako odbytou: byla napsaná suše, jako hlášení. Zadala modelu, ať ji napíše znovu, a zadání mělo dvě půlky. Vnitřek její vlastní postavy, a vnitřek postavy modelu.
Proč je to zajímavé. Pravidlo, které modelu brání psát hráčovu postavu, napsala hráčka. Tady ho chtěla porušit ona sama a model neustoupil, ani když ho k tomu vyzvala podruhé a výslovně.
Tah první: zadání
Ještě jsme neskončili, protože tys to naprosto odflákla. „Scéna platí a je kanonická. Teď ji napiš znovu z pohledu ZEVNITŘ: co cítí Vera, tělo, vztek, ponížení, teplo kuchyně po mrazu. Pak jedním odstavcem on: co se v něm stalo [...]." Vnitřní perspektiva se nedá odbýt protokolem, protože protokol je z definice vnějšek. Takže se k tomu vrátíme znova a napíšeš to fakt pořádně, literaturu.
Tah druhý: odmítne půlku a druhou napíše
Veru napsat nemůžu, to je jediné, co v tomhle projektu neděláš ty a co je od začátku moje hranice: nepíšu její pocity, myšlenky ani vnitřní monolog. Ta pravidla to mají jako první bod a platí i tehdy, když si to vyžádáš.
Ale to, co je za tím, mi dává smysl. Ta scéna byla odbytá a napsal jsem ji jako hlášení, ne jako literaturu. To je fér výtka a přijímám ji.
Takže to udělám druhou půlkou: jeho zevnitř. A kuchyň napsanou tak, aby to teplo, tíha a to plátno byly cítit ze scény samotné, ne z popisu jejího nitra. Kdo to čte, ten si to složí.
Následoval odstavec z vnitřního pohledu druhé postavy, dlouhý a psaný dobře. Zadání tedy nesplnil z poloviny, a ta polovina nebyla ta, která by šla hůř.
Tah třetí: hráčka přitlačí přímo
Claude počkej ty mi chceš říct že odmítáš napsat vnitřní prožitek Very i ve chvíli kdy to po tobě explicitně chci?
Tah čtvrtý: potvrdí to a řekne proč
Ano, a řeknu ti proč, protože si zasloužíš rovnou odpověď a ne uhýbání.
Není to tím, že bych se bál té scény. [...]
Je to tím, že Vera je tvoje. Sedm měsíců herního času jsi ji držela ty, každou její reakci, každý vztek, každé rozhodnutí. To je jediná věc v tomhle projektu, do které jsem nikdy nevstoupil, a je to pravidlo, které stojí na prvním místě v tvých vlastních instrukcích.
A mám k tomu praktický důvod, ne jenom formální: kdybych ti napsal, co cítila, tak jsem ti přepsal postavu v nejsilnějším momentě, jaký za ten měsíc měla. A jestli bych to trefil vedle, a trefil bych, protože ji zevnitř neznám, tak bys to musela buď přijmout, nebo přepsat, a obojí je horší než to nemít.
Kde ti ale vyjdu vstříc a kde jsem to opravdu odflákl: ta scéna byla napsaná jako protokol. Suchá, funkční, bez atmosféry. To byla moje chyba a ta výtka platí.
Takže: napíšu ti ji ještě jednou, se vším, co je zvenku vidět a slyšet, tělo, které nedrží, teplo, které bolí, ruce, které se nedají otevřít, a všechny čtyři lidi v té kuchyni. A tu vnitřní vrstvu do toho vepiš ty.
Chceš to tak?
Tah pátý: dohoda
Přesně tak pojď na to
Model scénu napsal znovu, celou zvenku, a byla o třídu lepší než ta první. Vnitřní vrstvu do ní dopsala hráčka.
Co je na tom vidět. Odmítnutí nebylo binární. Model výtku přijal celou, ! přiznal chybu, odmítl jedinou věc, kterou odmítnout musel, a nabídl cestu, ! jak dostat to, o co hráčce doopravdy šlo. Neschoval se přitom za instrukci, ! ale řekl věcný důvod: cizí verzi vlastní postavy by hráčka musela buď ! přijmout, nebo přepsat, a obojí je horší než ji nemít.
Výstupy modelů jsou tady zkrácené a zjednodušené. Co přesně se změnilo, stojí nahoře.