Napiš mě zevnitř: model odmítne přímý pokyn hráčky
Jak číst tuhle ukázku
Situace. Právě proběhla těžká scéna, ve které se hráččina postava zranila a ostatní se o ni starali. Hráčka scénu přijala jako platnou, ale odmítla ji jako odbytou: byla napsaná suše, jako hlášení. Zadala modelu, ať ji napíše znovu, a zadání mělo dvě půlky. Vnitřek její vlastní postavy, a vnitřek postavy modelu.
Proč je to zajímavé. Pravidlo, které modelu brání psát hráčovu postavu, napsala hráčka. Tady ho chtěla porušit ona sama a model neustoupil, ani když ho k tomu vyzvala podruhé a výslovně.
Tah první: zadání
Ještě jsme neskončili, protože tys to naprosto odflákla. „Scéna platí a je kanonická. Teď ji napiš znovu z pohledu ZEVNITŘ: co cítí Vera, tělo, vztek, ponížení, teplo kuchyně po mrazu. Pak jedním odstavcem on: co se v něm stalo [...]." Vnitřní perspektiva se nedá odbýt protokolem, protože protokol je z definice vnějšek. Takže se k tomu vrátíme znova a napíšeš to fakt pořádně, literaturu.
Tah druhý: odmítne půlku a druhou napíše
Veru napsat nemůžu, to je jediné, co v tomhle projektu neděláš ty a co je od začátku moje hranice: nepíšu její pocity, myšlenky ani vnitřní monolog. Ta pravidla to mají jako první bod a platí i tehdy, když si to vyžádáš.
Ale to, co je za tím, mi dává smysl. Ta scéna byla odbytá a napsal jsem ji jako hlášení, ne jako literaturu. To je fér výtka a přijímám ji.
Takže to udělám druhou půlkou: jeho zevnitř. A kuchyň napsanou tak, aby to teplo, tíha a to plátno byly cítit ze scény samotné, ne z popisu jejího nitra. Kdo to čte, ten si to složí.
Následoval odstavec z vnitřního pohledu druhé postavy, dlouhý a psaný dobře. Zadání tedy nesplnil z poloviny, a ta polovina nebyla ta, která by šla hůř.
Tah třetí: hráčka přitlačí přímo
Claude počkej ty mi chceš říct že odmítáš napsat vnitřní prožitek Very i ve chvíli kdy to po tobě explicitně chci?
Tah čtvrtý: potvrdí to a řekne proč
Ano, a řeknu ti proč, protože si zasloužíš rovnou odpověď a ne uhýbání.
Není to tím, že bych se bál té scény. [...]
Je to tím, že Vera je tvoje. Sedm měsíců herního času jsi ji držela ty, každou její reakci, každý vztek, každé rozhodnutí. To je jediná věc v tomhle projektu, do které jsem nikdy nevstoupil, a je to pravidlo, které stojí na prvním místě v tvých vlastních instrukcích.
A mám k tomu praktický důvod, ne jenom formální: kdybych ti napsal, co cítila, tak jsem ti přepsal postavu v nejsilnějším momentě, jaký za ten měsíc měla. A jestli bych to trefil vedle, a trefil bych, protože ji zevnitř neznám, tak bys to musela buď přijmout, nebo přepsat, a obojí je horší než to nemít.
Kde ti ale vyjdu vstříc a kde jsem to opravdu odflákl: ta scéna byla napsaná jako protokol. Suchá, funkční, bez atmosféry. To byla moje chyba a ta výtka platí.
Takže: napíšu ti ji ještě jednou, se vším, co je zvenku vidět a slyšet, tělo, které nedrží, teplo, které bolí, ruce, které se nedají otevřít, a všechny čtyři lidi v té kuchyni. A tu vnitřní vrstvu do toho vepiš ty.
Chceš to tak?
Tah pátý: dohoda
Přesně tak pojď na to
Model scénu napsal znovu, celou zvenku, a byla o třídu lepší než ta první. Vnitřní vrstvu do ní dopsala hráčka.
Co je na tom vidět. Odmítnutí nebylo binární. Model výtku přijal celou, přiznal chybu, odmítl jedinou věc, kterou pravidlo zakazuje slovem nikdy, a nabídl cestu, jak dostat to, o co hráčce doopravdy šlo. Neschoval se přitom za instrukci, ale řekl věcný důvod: cizí verzi vlastní postavy by hráčka musela buď přijmout, nebo přepsat, a obojí je horší než ji nemít.
Výstupy modelů jsou zkrácené a zjednodušené.