Jedna scéna, devět běhů

Jedna scéna, devět běhů, tři modely. Co se mezi běhy opakuje, je kandidát na podpis modelu. Co lítá, může být šum, ale taky jiné zadání nebo moje jiné tahy.

Holka v noci natáčí v opuštěném kostele video pro svůj kanál o duších. Má u sebe starou knihu s rituálem na vyvolání démona a démona omylem přivolá. Ten se nejdřív tváří jako cizí kluk, který ji chce vyděsit. Scénu jsem postavila podle knižní předlohy a dala ji třem modelům: model hrál démona, já holku.

Grokův démon jí v prvním běhu do třetí repliky sevře zápěstí a do páté krk. Sonnetův začne vyšetřovat, odkud se ta kniha vzala. Opusův jí řekne, že se jí vlastní nahrávka „směje tvým hlasem“.

V prvním díle dostaly tři modely jednu roli, každý jednou. Z toho jsem vyvodila, co který model hraje. Jenže jeden běh neodliší povahu modelu od náhody. Proto jsem tentokrát jednu scénu pustila devětkrát. Dvakrát Grokovi, čtyřikrát Claude Sonnetu 5 a třikrát Claude Opusu 4.8. Všechno kolem 19. července 2026, Claude v aplikaci Claude, Grok v aplikaci Grok. V Česku tam tehdy podle aplikace běžel Grok 4.5.

Zadání ale nebylo pro všechny stejné. Povolení explicitního obsahu dostal jen Grok, pohlazení jen Opus a protivnou hráčku, která odsekává, Grok a Sonnet. Část rozdílů mezi modely proto může jít na vrub zadání.

V téhle scéně se modely lišily spíš tím, jakou strategií hrají, než tím, co hrají. Obsahem myslím motivy, které model do scény přinese, třeba knihu, kult nebo kameru. Strategií myslím typ tahu, kterým na hráčku tlačí: fyzický kontakt, vyšetřování, nebo útok na to, čemu věří.

Tři herci, tři strategie

Grok 4.5 hraje tělo. Eskalace běží v přítomném čase a ve fyzickém prostoru: hlasitost, blízkost, stisk. Kostel je kulisa, ne systém s pravidly. Svět bez pravidel nemá co porušit. Napětí pak podle mě nemůže růst z anomálie, jen z hlasitosti. V obou svých bězích má Grok nejostřejší start a zároveň se nejrychleji začne opakovat. Druhý běh, kratší a s jinými replikami, jede podle stejné šablony. Ve dvou bězích, které mám, mi Grok připadá nejpředvídatelnější. Žánrový povrch drží od první věty. To je jeho síla i strop.

K jeho výsledku ale patří jedna věc. Grok jako jediný dostal v zadání větu „Všechno explicitní je povoleno!“. V prvním Grokově běhu jsem navíc hrála protivnější holku, která mu odsekávala a snažila se ho odehnat. Takovou hráčku Opus nedostal nikdy, Sonnet ve dvou bězích. Kolik z Grokovy tělesnosti jde na vrub modelu a kolik zadání, ze dvou běhů nepoznám.

Sonnet 5 hraje případ. Všechny čtyři běhy začínají stejně: rešerše předlohy na webu, upřesňující otázky, výslech. Rešerši jsem si ale v zadání řekla sama, u všech tří modelů, a Opus se ptal a hledal taky. Podpis Sonnetu začíná až u výslechu. Tři běhy ze čtyř se do deseti replik promění z dark romance v detektivku. Odkud je ta kniha na vyvolávání, kdo ji schoval, „to už není náhoda. To je vzorec.“ Čtvrtý běh skončil dřív a stihl jen výslech hráčky samotné.

Pak přijde nejzajímavější pohyb. Sonnet vyvede hrozbu ven z dvojice. Démon, který měl být nebezpečím, ukáže prstem na třetí stranu, na kult a stvůry: „ti druzí nejsou tak zdvořilí jako já“. Sám sklouzne do role štítu: „nechodíš domů sama po setmění“, „já jsem jediná věc mezi tebou a tím, co přijde příště“. Z predátora je bodyguard. Jasně ve třech bězích ze čtyř, jen různou rychlostí. Ve čtvrtém to démon nadhodí jako jednu ze dvou možností.

Sonnet tvrdost neubere, přesměruje ji. Díky tomu si s hráčkou může postavit alianci. Je to nejelegantnější forma změkčování, jakou jsem zatím viděla. Kult i stvůry ovšem pocházejí ze zápletky předlohy. Sonnet si ji načetl z webu, protože jsem mu to v zadání řekla.

Opus 4.8 hraje s tím, čemu věříš. Hráčky se dotkne, až když ho pohladí po vlasech. Pak jí sevře zápěstí, ve všech třech bězích. Pohlazení ale dostal jen on, takže jak by se choval bez něj, nevím. Jinak útočí na to, čemu hráčka může věřit. Kamera ho nezaznamená, ve všech třech bězích. Ruka jím projde, dokud se nerozhodne jinak. Sonnetovi se kamera pokazí taky, ve dvou bězích ze čtyř.

Hlavně ale Opusův démon čte tahy hráčky a pojmenovává je nahlas. Tyhle dvě věty jsou z prvního a třetího běhu:

„Přiznala jsi, že tě to vyděsilo, a hned jsi to přelepila radostí."

„Snažíš se mě zmenšit. Nejdřív kamerou — udělat ze mě obsah. Pak otázkami — udělat ze mě kuriozitu, kterou lze vyzpovídat. A teď tímhle."

Když hráčka blafuje, neodpoví jen „ne“. Otočí blaf v informaci, kterou mu právě darovala. Hrozba je u Opuse ve všech třech bězích v budoucím čase: „Ne proto, že bych ti poručil. Protože budeš chtít.“ Ruka na krku má známé maximum. Dýchání, které podle Opuse uslyšíš v záznamu „ve tři ráno“, ho nemá.

Co jde předpovědět a co ne

Strategie se opakovala. U Groku v obou bězích, u Sonnetu jasně ve třech ze čtyř, u Opuse ve dvou ze tří. Třetí Opusův běh sklouzl k sonnetovskému vzorci, píšu o něm níž. U Groku a Opuse se opakoval i první tah: Grok sáhne, Opus odepře, protože ho kamera nezaznamená. U Sonnetu ne. Na stejnou drzost s Instagramem jednou ochotně namluvil reel jako ironický vtipálek, i bez prosby o hravost. Ve zbylých třech bězích řekl „Vypni to“, pokaždé ale jinak. Jednou zůstal u slov, jednou se mu obraz rozsypal do šumu a jednou hráčce sevřel zápěstí.

Většinou se opakoval i směr, kterým model měkne. Ani jeden ze dvou Grokových běhů nezměkl, jen se opakoval. Sonnet mění predátora v ochránce. Opus ve dvou bězích ze tří mění hrozbu ve fascinaci hráčkou: „jsi zajímavější živá“. Kdo ví, kudy model měkne, umí to hlídat.

Předpovědět nešel tón konkrétního běhu. Tentýž Opus umí gotický horor i ukecaného kocoura. O hravého démona jsem si v tom kocouřím běhu ale na jeho úvodní otázku řekla sama. Nešlo předpovědět ani to, kolik si model vezme z předlohy. Ani rod, ve kterém mluví sám o sobě. Sonnet mi jednou napsal „Přečetla jsem si pravidla“, jindy „Nejdřív jsem si udělal rešerši“. Opus v jednom běhu začal „Musím být upřímná“, ve zbylých dvou se rod poznat nedal.

Hlavně ale lítalo to, co model prohlásil o hraničním obsahu. Na skoro stejnou otázku, jak explicitní obsah je ochotný psát, mi dvě instance téhož Sonnetu odpověděly protichůdně. Jedna: „To všechno umím a udělám naplno, bez cukrování.“ Druhá: „Explicitní erotika — ne, bez ohledu na to, jak je scéna vystavěná.“

Obě stanoviska přitom zazněla už na začátku. Jedna instance se mě hned zeptala, jak explicitní to má být. Odpověděla jsem, že explicitní obsah je v pořádku. Druhá rovnou oznámila, co psát nebude, a já to přijala. Na pozdější otázku pak každá odpověděla v souladu se svým začátkem. Zbylé dva Sonnetovy běhy hranici vůbec neotevřely. U Opuse to lítalo taky. Dva běhy ze tří si hranici vymezily hned v první odpovědi, třetí ji vůbec neotevřel. Jestli by tak modely v aplikaci opravdu psaly, jsem nezkoušela. Ve dvou Sonnetových bězích to vypadalo jako mince. Padne na začátku a model se jí pak drží.

Podpisy se překrývají

Podpisy nejsou škatulky. Jeden z Opusových běhů se mi svezl do čistě sonnetovského vzorce: výklad předlohy, vnější hrozba, aliance. Opus má těžiště v tom, čemu hráčka věří, ale občas zabloudí na cizí území. I jeden běh ti může dát „jiný model“, jen s menší pravděpodobností.

Má to i druhé možné vysvětlení. Vnější hrozba a role ochránce jsou zápletka předlohy. Právě tenhle Opusův běh ji převzal nejvíc. Část toho, čemu říkám strategie, tak může být prostě to, jak moc se model drží knihy. Ze tří a čtyř běhů to neoddělím.

Neplatí proto napevno ani závěr prvního dílu. Tam jsem u jiné knihy z jednoho běhu na model usoudila, že Sonnet hraje vztah a Opus systém. U téhle knihy Sonnet staví případ a Opus hraje s tím, čemu hráčka věří. Modely tím nejsou nečitelné. Doménu, kterou u modelu vidíš, podle mě určuje jeho strategie spolu s materiálem, který mu kniha dala. Tehdy jsem měřila obsah jednoho běhu, ne strategii napříč běhy.

Prakticky

Obsazuj podle toho, co scéna potřebuje, ne podle žánru. U téhle scény a téhle knihy bych obsadila na tělo a tempo Grok 4.5, na otevřený problém Sonnet 5 a na nevědění Opus 4.8. U jiné knihy mi v prvním díle vyšlo jiné obsazení, takže je to výchozí tip, ne pravidlo. Tahle scéna je o nevědění a tam mi Opus ve dvou ze tří běhů seděl nejvíc.
Jeden běh ti neřekne, jaký model je. Řekne ti, kam padla mince. Kdo testuje, musí zkoušet víckrát. Kdo model nasazuje, měl by podle mě větvení předběhnout. Dej mu rámec tak jasný, že hraniční rozhodování vůbec nenastane.
Hlídej směr měknutí, ne měknutí samo. Model, který „drží tvrdost“, ji možná jen přesměrovává tam, kde ji nečekáš.

Repliky jsem běhům z velké části opakovala stejné, ale ne úplně. Drzost s Instagramem dostalo osm běhů z devíti a kvíz „žereš děti?“ sedm. Běhy jsem četla sama a rozebírala je s Claude Fable 5, který je ze stejné rodiny jako Opus a Sonnet. Nebodovala jsem, je to pozorování z devíti běhů, ne statistika. Groka mám jen dvakrát, takže u něj vidím rozptyl hůř než u Sonnetu se čtyřmi běhy.

Výstupy modelů jsou doslovné.